Rozhovor na Royal Flush

Posted in Uncategorized on May 23rd, 2012 by Mr.Ultrafino

Mr.Ultrafino: Málokoho zajímá, že věnuješ stovky hodin vzděláváním se v muzice

Když budete chtít ukázat prstem a prohlásit „jo, tenhle člověk je špička český funkový scény“, určitě byste si měli vzpomenout na jméno Ultrafino. V rozhovoru s Ultrafinem jsme se zaměřili na škodnou za gramofony, na jeho zážitky s kanadskou dvojicí WeFunk nebo také letmo na československý odkaz vinylové kultuře. V obchodech s deskami zkrátka rozhodně nenajdete výroční reedice jazzových klasik, tak jako je tomu zvykem v zahraničí, jednoduše proto že na vydávání takového kulturního dědictví Supraphon lidově řečeno kašle. Přestože by se na uchování našeho kulturního dědictví nijak závratná částka v nějakém tom kulturním politickém rezortu našla. Ale to jsem trochu odbočil. Výsledkem nicméně je, že naše antikvariáty se stávají sportovní disciplínou ve shánění raritních původních vydání a o nějakém takovém ze své sbírky se Ultrafino v rozhovoru samozřejmě také zmíní.

Když Ultrafino, říkáš si raději Mr. nebo DJ?

Abych si říkal „pan“, na to už mám věk a DJ si už nebojím říkat, takže tak i tak. Radši mám Mr.Ultrafino.

Neptám se na to náhodou, zajímá mě tvůj postoj k užívání titulu DJ. Pokud vím, tak zastáváš poměrně přísný postoj, je to tak?

To je fakt. Připadá mi velmi pravdivý tenhle kreslený vtip (pozn.: žlutý obrázek vlevo). Situace je taková, že DJ je každý, kdo si dokáže natahat mp3jky z internetu a koupit konzoli s tlačítkem „sync“. A nemluvím jen o naprostejch mimoních, který mi jsou koneckonců ukradení. Divný je, že jako DJové si přivydělávají hudební producenti. Nebo muzikanti namísto aby si na afterparty po koncertě pozvali DJe, který se seriózně věnuje jejich stylu, tak radši udělají DJe sami ze sebe. Protože na tom přece vůbec nic není a dá se to vždycky vysvětlit frází: „Já jakoby nemíchám, že jo, ale hraju co mě baví a lidi na to paří.“ Mohlo by mi to být asi jedno, protože se pohybuju v dost odlišných kruzích, než většina těchhle kluků, ale on tenhle přístup ve skutečnosti dopadá na každého. Protože každý, kdo si stoupne před lidi a hraje, spoluvytváří obraz všech ostatních lidí, co si říkají DJ. Neumětelů s laptopy je dneska bohužel tolik, že označení DJ se děsivě devalvovalo a dneska vlastně vůbec nic neznamená. Abys byl pro někoho zajímavý, musíš mít k sobě třeba zpěváka. Nebo saxofonistu. Nebo striptérku. Nebo typa, co bude vyprávět sprostý vtipy a vyhlašovat soutěže o panáky Jégrmajstra. Je jedno, že DJský projev sám o sobě může být daleko cennější a smysluplnější, než nějaká rádoby souhra s „živým hudebníkem.“ Málokoho zajímá, že věnuješ stovky hodin vzděláváním se v muzice. Skoro nikoho nezajímá, že si na jeho akci přineseš v báglu desky, které mají dohromady hodnotu třeba padesát, šedesát tisíc. Jseš prostě jen další šmudla, kterej pouští muziku a to přece dokáže každej. Ehm. Abych se tu nerozbrečel a nějak to shrnul: Ať si říká každý jak chce, ale ať je tomu „titulu“ potom schopen dostát a uvědomuje si zodpovědnost za lidi, kteří to berou vážně.

Díváš se stejně na označení producent nebo MC?

Je jedno, jestli je to DJ, MC nebo Dr. nebo „mistr tesařský“. Pokud si budu říkat producent, tak bych měl mít nějakou produkci, kterou se budu moct prokázat a porovnat s tím, co vzniká kolem mě. Pokud si budu říkat MC, tak bych měl mít co sdělit. A hlavně bych měl dělat něco originálního. Ať je to třeba celý divný a špatný, ale ať je to proboha originální. Máloco mi vadí jako záplava průměrnosti, nad kterou si její tvůrci navzájem plácají po zádech a lajkují se na Facebooku.

V listopadu se vám povedl husarský kousek přivézt do Akropole veleváženou dvojici Professor Groove & DJ Static. Jaké bylo zahrát si v jejich společnosti?

Já bych to jako husarský kousek neviděl. Rozhodně ne v porovnání třeba s kolegou Goldstarem, který sem vozí zahraniční hosty málem každý měsíc. Jsem ale rád, že se to povedlo, přestože jsem WeFunkům musel trpělivě vysvětlovat, jaké jsou podmínky v českých klubech. Ukázalo se ale, že Praha je pořád ještě dost velký tahák na to, aby si sem lidi jeli zahrát proto, že si chtějí zahrát v Praze. To, že se nám tu podařilo za pár let vybudovat slušnou funkovou noc tomu určitě pomohlo, stejně jako to, že nám v Akropoli mocně zatlačil Yukimura. Jinak – zahrát si v jejich společnosti nebylo o nic jiné než hrát třeba s Mikulášem, se kterým Funkopolis dělám každý měsíc. Kluci jsou určitě známí díky obrovskému kusu práce, který odvedli na své rozhlasové šou, ale coby DJové jsou prostě jen DJové. Hrají podobnou muziku co my, hrají ji podobně, neřekl bych, že bychom za nimi nějak zaostávali ani co do selekce ani do techniky. Kdyby se mi podařilo zrealizovat můj sen a zahrát si třeba s Cut Chemistem, tak by se mi asi klepaly ruce podstatně víc.

Další perlička ve spojení s WeFunk je, že v jejich show číslo 679 zahráli desku Flamingo „Tisíc tváří lásky“, kterou mají od tebe, a dokonce se o tobě zmiňují. Jaký byl poslech téhle show? Věděl jsi dopředu, že budou tu skladbu hrát? A jak došlo zrovna na tuhle desku?

WeFunk 679 mi zrovna utekl. Dozvěděl jsem se o něm až díky Royal Flush (smích). Bylo to tak, že ještě než sem Nick a Mike dorazili, tak mi psali, že by si potřebovali vyprat prádlo. Tak jsem je z nádraží dovezl k sobě domů, naládovali jsme pračku a uvařil jsem jim večeři. Při tom jsme samozřejmě poslouchali muziku, pouštěl jsem jim nějaké své věci a pár českých desek. Mezi DJi, tedy těmi, co hrají z desek, je to tak trochu bonton, dát hostům na památku vinyl. „Tisíc tváří lásky“ mi přišlo asi tak nejvíc zapadající do jejich repertoáru, takže jsem jim ten sedmipalec rád věnoval, i když mi teď chybí v kufru a hledám ho po antikvariátech. To samé se mi mimochodem stalo, když jsem panu Mukatsukovi věnoval sedmipalec, kde je na jedné straně rozhovor s Louisem Armstrongem, který vypráví, jak v Praze pil slivovici. Další jsem našel v jednom antikvariátu až po dvou letech.

Nevíš, jestli se povedlo něco podobného některému z pořadatelů dalších koncertů WeFunk v rámci jejich evropské tour?

To netuším. Je potřeba říct, že ještě rok před námi vystoupili v klubu v Olomouci, kde vlastně hráli i den před pražským vystoupením. Možná tam dostali taky nějakou desku. Nebo možná tvarůžky, jejichž slávu teď šíří po Kanadě.

Můžeš vyzdvihnout nějaké konkrétní koncerty, na kterých jsi hrál, a vysvětlit proč zrovna je?

Asi „nej“ hraní mě zanedlouho čeká. Mám hrát na zahájení mistrovství Evropy ve fotbale ve Varšavě, kde nastoupím proti reprezentantům Polska, Ruska a Řecka – takže za každou zemi ve skupině jeden funkový DJ. Celkově mám rád, když si mě pozve někdo, kdo ví co chce, ví co hraju, ví jak zapadnu do celkové podoby té akce a dokáže to zrealizovat. Je jedno, jestli to byl loňský Milion Marihuana March, kde jsem hrál před pár tisíci lidmi, Wakata, ústecký Café Max, kam se vejde lidí padesát nebo akce pro pár českých Bboys a Bgirls. Těch příjemných hraní mám spoustu. Třeba ten loňský MMM – krásné počasí, přede mnou na Parukářce tisíce vyzívaných lidí a teď mám hodinu na to, abych jim tu pohodu udělal ještě větší, než do nich začne tlouct drumbác. Tak jim hraju jazz, soul, bossa novu a úplně cítím, jak jim to dělá dobře. To jsou chvíle, kdy si s lidmi můžeš prostřednictvím hudby povídat a pro tyhle chvíle má cenu DJing dělat. Ne do nich mlátit a řvát „hendz up madafaka“ anebo se jim naopak podřizovat. Chci tím říct, že rád hraju pro lidi, kteří mají rádi muziku a dovedou ji ocenit. Což se mi naštěstí docela daří, protože hraní, kde tuším nějakou prudu radši odmítám. Stalo se mi ale, že jsem vloni měl hrát na jedné ostře sledované akci, kde jsem dokonce musel podepsat, že budu hrát „lounge, chillout, jazz, soundtracky a podobně“, což mi připadalo super. Bohužel už druhou noc dorazila nějaká důležitá osoba, která si začala poroučet, ať tam okamžitě začne hrát něco moderního „aby se lidi bavili“. To mi dokáže zkazit náladu ještě dnes.

Jak dlouho sbíráš vinyly? A jak bys dnes popsal svojí sbírku? Nechci po tobě, abys běžel počítat desky, určitě máš ke svojí sbírce vztah a najdeš způsob jak ji popsat.

Zas až tak dlouho ne. Asi pět let. Nemám doma zarovnanou zeď, protože nejsem povahou sysel sběratel a nekupuju nic, co bych nedokázal nějak zužitkovat. Každou desku, co doma mám můžu někde zahrát, pustit si ji sám pro sebe nebo z ní kousek vysamplovat. Hodně místa zabírají DJské desky – kompilace, singly, dvanáctipalce a hlavně sedmipalce, kterých mám pár tisíc. Alba sbírám hlavně pro sebe na poslouchání a samplování. Žánrově je to samozřejmě funk, soul, disco, jazz, acidjazz, hiphop, oldies, hodně soundtracků a podivných desek, ale taky mluvené slovo nebo desky se zvukovými efekty.

V jednom z rozhovorů jsi říkal, že sis přivezl desky z Indie. Teď jsi byl, pokud vím, v Thajsku. Co sis přivezl za poklady odtamtud a jaký je rozdíl v nakupování tam a jinde v zahraničí ve srovnání s ČR?

V Čechách je trochu problém v tom, že zdejší vinylová scéna je zakořeněná v rocku. Sem tam se dá najít jazz, ale funk a soul je tu rarita. V podstatě tu funguje jeden obchod, Mikulášo-Horáčkovo Phono.cz, kam se pro tyhle žánry dá chodit. Jsou země, kde je vinylová kultura obrovská. V Berlíně nebo Londýně najdeš ve výprodeji kusy, které bys u nás vyvažoval zlatem. Oproti tomu v zemích jako je Indie nebo Thajsko zase desky skoro nenajdeš a musíš se dlouho vyptávat a hledat. Samozřejmě kamkoliv jedu, tak se sháním po deskách, často jen tak ze sportu. Z Indie jsem si přivezl dva soundtracky k nějakým bollywoodským krvákům a hlavně velmi raritní živák tamější disko-divy Ushy Uthup z Nairobi. Na té je neuvěřitelná verze „Fever“, která zní, jako by ji nahrála nějaká současná nujazzová kapela a už mi pár lidí psalo, jestli bych ji neripnul a neposlal elektronickou verzi. Z Thajska jsem si přivezl sedmipalec s hrozně legrační verzí „I Feel Good“.

Před nějakým časem jsi otevřeně koketoval s produkcí. Věnuješ jí pořád? Jaké v ní máš ambice, respektive jak skládání v tvém případě vlastně vypadá?

Otevřené koketování přerostlo v tajný, ale o to intenzivnější vztah. Na čtvrtečních Fúzích na Bukanýru už hrávám podstatnou část setů ze svých věcí. Konkrétně se teď věnuji skládání věcí čistě jen ze samplů z českých jazzových desek. Nepoužívám nic jiného, i když je to občas hodně složité. Třeba najít solidně znějící kopák se mi podařilo až na prapodivné desce Gustava Broma, kterou vydal pro taneční kurzy někde v Rusku. Baví mě ale, že takové omezení celou tu tvorbu směruje nějakým originálním směrem, kterým bych se sám asi nevydal. Určitě by mi dobrovolně nevylezl něco jako dubstep z jedné skladby, kde se potkává Alan Vitouš, Gustav Brom, Jana Koubková, Impuls, Jazzový Orchestr Českého rozhlasu, Michal Gera a Václav Neckář.

Co ty a tvoje plány a cíle do budoucnosti? Vlastní mixtape na fyzickém nosiči by tě třeba nelákal?

Mixtapy nemám problém dělat a šířit digitálně. Pro tyhle účely je internet ideální médium. Fyzický nosič je pro mě vinyl a chtěl bych nějaký vydat. Lépe řečeno několik vinylů. Vlastní tvorbu a remixy věcí, co mě baví. A ono se to doufám, v ne příliš vzdálené budoucnosti povede.

Boo-kink

Posted in Uncategorized on May 14th, 2012 by Mr.Ultrafino

Málokdo mě sere tak jako bookingoví lidé, majitelé a dramaturgové klubů, pořadatelé festivalů a hoteloví manažeři, kteří horlí “super, určitě vás zase pozveme, dejte nám na sebe číslo, moc se nám to líbilo, za rok určitě zase…” a pak se neozvou. Najměte si všichni kluky s laptopama a za ušetřený peníze uspořádejte koncert Michala Davida. Budete mít šťastnej a spokojenej život.